A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Francouzská Polynésie - Cestopisy

Netradiční cesta do Francouzské Polynésie na vlastní pěst

35 dní poznání,hlavně u místních lidí.

35 dní v Polynésii.
1. den - 26. června – středa -směr Francouzská Polynésie
2. Měna CPX je pevně vázaná na EURO - 1 EURO je 119,33 CPX
3. Nám to vycházelo ,že cenu v CPX jsme dělili 4,67 a dostali cenu v Kč.

Asi o půl páté ráno jsme byli na letišti v Praze a v sedm hodin jsme odlétali do Amsterdamu s KLM let trval asi hodinu a půl a v Amsterodamu byl čas akorát na přestup. Poté let do LA trval 11 hodin, můj zatím nejdelší let, letadlo bylo úplně plné a letušky měly opravdu hodně práce. V L.A. jsme měli čas 4 hodiny. Ještě, že jsme se podívali na pás, kde byla zavazadla z Amsterdamu. Na letišti v Praze nám tvrdili, že naše kufry doletí až do Paapete, ale protože manžel je velmi nedůvěřivý šel to zkontrolovat a dobře udělal. Takže jsme museli znovu odbavit kufry. Dali jsme si pivo, letištní cena 17 dolarů za dva hnusně načepované Heinekeny, no co se dá dělat, žízeň je žízeň. Poté následoval velmi pohodový let do Paapate (s Tahiti Nui) . Asi 10 hodin. Letadlo bylo poloprázdné, stewardi byli mladí černoši. Začali jsme šampaňským a pár lahviček (malých) jsem do Paapete vypili. Jediný, ale o to dost větší zádrhel mohl nastat. Manžel na záchodě vytrousil peněženku, naštěstí než na to přišel se ozvalo hlášení, že mistr se má dostavit ke stewardovi. Bylo to fakt štěstí,měl tam všechny platební karty.
V Paapete jsem vystáli velmi dlouhou frontu na kontrolu pasů a poté jsem se s vypětím posledních sil dovlekla do motelu Tahiti Airport motel, který byl asi 800 m od letiště, ale v kopci. Manžel nechtěl utrácet za taxíka (prý chtějí 20 dolarů za 800m),ale tam byly příkré schody, že jsem můj kufr vůbec nebyla schopna nést, manžel se musel vždy vrátit (chudák) Bylo asi půl desáté večer, ale horko a dusno. Motel byl v pohodě, čistý pokoj s klimatizací a hlavně možnost po tolika hodinách na cestě se natáhnout.
2. den - čtvrtek 27. června
Letěli jme proti času, takže máme přesně 12 hodin k dobru. Po snídani jsme si objednali taxík do přístavu Aremity 5, cena asi 2 300 CPX a koupili jsem lístek trajektem na ostrov Morea (myslím 900 CPX na osobu) Cesta trajektem trvala asi 30 minut. V přístavišti už nás čekal pracovník ze společnosti Albert tour (dopředu domluvené), kde jsme si půjčili auto a zavezl nás do jejich kanceláře. Takže jsme zapůjčili auto na 5 dnů( asi 280 euro) Jeli jsme do banky vyměnit peníze a na nákup v supermarketu na Morea. No není to tak hrozné, jak jsem se obávala, voda 1,5 l as 90 CPXméstní pivo 0,3 uza 130 CPX.
Ubytovali jsme se po 13 hodině v krásném domečku z týkového dřeva Robinson Cove. Opravdu krásné, otevřená veranda s houpací sítí. Teď je půl desáté večer, sedím na otevřené verandě a šplouchají vlnky. Krásné.
3. den - 28. června- pátek V nadšení, že máme tak krásnou verandu s lehátky, jsem přespali venku, ale nic moc spánek, kohouti tu začínají kokrhat snad ve tři ráno, nad naším domečkem je strom (ještě nevím, jak se jmenuje), ale v noci z něho padá ovoce a kutálí se po střeše. Rozednívá se v šest ráno. Dnes je jasněji než včera, užívám si nádherný výhled z naší verandy – hory před námi, kouzelné. Balzám na nervy. Už si nás oblíbil kocourek majitelky, sedí vedle mě na židli.
Nyní je půl desáté a vydáváme se na průzkum ostrova (autem). Objeli jsme celý ostrov, začínáme se rozkoukávat, zastavujeme a fotíme.
Největší supermarket na Morea se jmenuje Champion a je dost zásobený, kupujeme vodu (na Morea neteče pitná voda) -asi 90 CPX za 1,5l. Co se týká cen potravin, je vše tak dvakrát až třikrát dražší než v Českuv výjimkou je tuňák,1KG 250Kč. 4. den – sobota- 29. června
Objednali jsem si u Albert tour na dnešek ATV tour na dopoledne a odpoledne Jet ski. Před devátou jsme měli sraz před Albert tour. Jak jsem viděla ty čtyřkolky (ATV), tak mě nějak přepadl strach. Naštěstí na nás bylo více nezbyla a průvodce navrhl, že někdo může jet v takovém malém žlutém terénním autíčku (SSV), což byla pro mě určitě lepší varianta. I tak jsem se dost bála.
Cesta začala na asfaltce, ale hned se zabočilo do hor na nezpevněnou už to už bylo pro mě docela strašidelné (ale jen prý pro mě), ale stálo to za to. První zastávka byla na Bounty place , rozhraní dvou údolí, Opunohu a Paopao valley a před námi Mont Rotui a další hory - no nádhera, poté jsme pokračovali podél ananasové plantáže, dozvěděli se, jak se pěstuje ananas a pokračovali na vyhlídku Belveder, poté do zemědělské školy (lycéé agricole), kde se vyrábí marmelády, ochutnali jsme všechny a nejlepší byla ananasová s vanilkou. Cena skleničky - 300 mi 550 CPX – koupili jsme i pro babičky. Už jsem myslela ,že to je poslední zastávka, ale poté jsme se vydali ještě strmější cestou na Magical Mountain, kde výhled dolů dosáhl dokonalost. Škoda jen, že se začali houstnout mraky a nebylo úplně jasno. Jet ski jsme radši odložili na pondělí. Měli jsme toho docela dost, ale bylo to opravdu překrásné a úchvatné. Odpoledne trávíme plaváním v moři a šnorchlováním, ale u naše krásné chatičky není podmořský život nic moc, zato tu jsou úžasné výhledy a božský klid.

5. den - neděle - 30. června 2013
Ve čtyři v noci mě vzbudila kočička od naší domácí, která po mě lozila v posteli. Když jsme šli spát, tak jsme si nevšimli, že je někde uvnitř a zavřeli jsme všechny dveře. Šla jsem ji pustit ven a už jsem neusnula. Na dnešek jsme si objednali u Albert tour (objednávali jsme z Česka přes internet) Lagoon tour (6000 XPZ pro jednu osobu), tak jsem zvědavá, jaké to bude.
V devět hodin jsme odjeli loďkou od Bali Hai se skvělým průvodcem (Siki). Znali jsem ho s Travel Channel, kde mluvill v pořadu o Morea. Projeli jsme nádhernou Cookovou zátokou (točil se zde v roce 1984 film s Melem Gibsnem „Bounty“ a zastavili v místech, kde se vyskytují rejnoci. Průvodce je krmil rybím masem, dokonce se s nimi i líbal. Byli velcí tak kolen 1 metru na šířku a 2 metry na délku. Na začátku jsem měla dost nepříjemný pocit, když se o mě otírali. Horší bylo, když začal Siki krmit žraloky (prý jsou to jen malí útesní – no mně se zdáli dost dlouzí, měli tak jeden a půl metrů. Jakmile začali připlouvat blíže, šla jsem radši na loď. Manžel zůstal ve vodě a přežil (asi byli nažraní).
Poté jsme pokračovali na motu Fareoni (motu je název pro malý ostrůvek). Siki nám předvedl, jak se dělá typická polynéská specialita „ Poison cru“. Je to syrová ryby, buď tuňák nebo Mahi Mahi, nakrájená na malé kousky, chvíli marinovaná v soli a limetkové šťávě. Poté se přidají okurky, rajčata a zelená cibulka. Slije se přebytečná tekutina a přidá se kokosové mléko, nejlépe vytlačené z čerstvě nastrouhané kokosové dužiny. Trochu jsem měla obavy z té syrové ryby , ale bylo to vynikající. Měli jsme k tomu rýži, nudle, ještě grilovaného tuňáka, kuřata a ananas s čerstvě nastrouhaným kokosem. No a ještě pivo a punch (sladká šťáva, ale byl v tom i nějaký alkohol). No po třech dnech, co jsme přežívali na zásobách z Česka to byla žranice. Poté jsme měli ještě hodinu čas na šnorchlování a doplavali jsem až k motu Tiaridu. Naštěstí to nebylo daleko, jinak by se asi „Poison cru“ vrátil zpět do vody. Siki nám ještě názorně předvedl, jak se rozbíjí kokosový ořech. A poté už bohužel cesta zpět. Nyní je šest večer, ale „Poison cru“ ještě cítím. Rozhodně už nebudu večeřet.

6. den – pondělí – 1. července Dnes jsem měla premiéru na vodním skůtru (Ski jet). Od půl desáté do dvanácti dopoledne jsme jezdili v laguně. Manžela obdivuji, já bych to dobrovolně nikdy neřídila. Jako spolujezdec jsem mu věřila a za chvíli jsem i zapomněla na strach. Nakonec se mi to dost líbilo, hlavně ve vlnách, ale byla jsem ráda, že to nemusím řídit. Dojeli jsme opět do laguny s rejnoky a malými žraloky. Opět jel s námi Siki a začal krmit rejnoky a žraloky. Dnes sem měla z rejnoků trochu šok, protože jeden mě oparvdu (Manžel mi nevěří) chytil prst do pusy (ale asi nemé moc ostré zuby). Žraloků jsem se už dnes bála méně, ale když kolem nás začalo kroužit tak asi 50, jsem vylezla na skůtr.
Odpoledne jsme chtěli navštívit místní továrnu na výrobu džusů a ovocných likérů (Usine de jus de fruits), ale bohužel měli mimořádně zavřeno. Prohlídka s ochutnávkou džusů a ovocných likérů má být od pondělí do čtvrtka v devět a ve dvě hodiny odpoledne. Tak bohužel. Zkusíme příště. Když nám nevyšla továrna, zkusili jsem najít odbočku do tropické zahrady (Tropical garden). Je to krásné místo ve svahu, pěstuje se zde vanilka a mnoho dalších rostlin a je zde příjemné posezení v malé venkovní restauraci. Byli jsme zde jediní návštěvníci. Polynéská babička s krásným slaměným věncem na hlavě nám dala ochutnat několik marmelád. Nechtěli jsem ji zklamat, tak jsme si koupili aspoň ananasový fresh. U benzinky jsme koupili 10 litrů benzínu, protože auto chtějí vrátit s nádrží do 1/3. Jedem tedy ještě zjistit, jak se dostaneme na motu Ahi, kde se nachází Lagoonarium, které chceme navštívit příští týden.
A už bohužel první loučení s ostrovem Morea. Zítra odlétáme na na 4 dny na ostrov Huahine, ale na Morea se ještě na tři noci vrátíme.
Je podvečer a kochám se ještě pohledem z verandy na moře. Je tu opravdu krásně. Před chatkou nám dozrává Maracua. Dva plody už jsou žluté, tak ochutnávám –jsou ještě trochu kyselé, ale už se to dá.
7. den – úterý – 2. července 2013
Ráno se loučíme s naším krásným dřevěným domečkem. Kočička naší domácí nám vlezla do auta, ještě že si jí manžel všiml, jinak jsme odjeli i s ní. O půl jedenácté jsme přijeli na letiště Moorea, pro vnitrostátní lety. Tedy není to letiště, ale letišťátko. Odbavení proběhlo velmi rychle. Po týdnu na nás poprvé promluvila češtinou paní s dvěmi dětmi z Austrálie (odešla z Češka s rodiči v roce 1968). Má pět dětí a z dvěma nejmladším kempuje 5 týdnů ve Francouzské Polynésii. Už při odbavení jsem se divila, že děti mají s sebou i housle. Na cestu si prý vydělali hraním na housle. Dcera měla 11 a syn 9. I tak se dá vydělat na cestu do Francouzské Polynésie. Děti ale už česky nemluvili, manžel je Angličan,. Let na Huahine odlítal ve 12,30 a trval 35 minut, trochu v mracích , trochu se to třepalo, ale bylo to rychlé.
Letiště v Huahine je roztomilé. Tam nás již čekala Kim. Naložila nás do auta a odvezla do obchodu (asi jediného na Huahine), kde jsme si nakoupili nějaké potraviny. Kim je Angličanka a se svým manželem Francouzem a pětiletou dcerou bydlí na motu (malý ostrůvek) Mahare ,kde pronajímají dvě chýše s podlahou z písku. Na ostrov přijeli před 10 lety na líbánky a už tu zůstali. Jsou jediní obyvatelé tohoto ostrůvku, takže dnes, je zde s námi ještě jeden francouzský pár, je nás na ostrově 7. Vedle chatičky je ještě další malá chatička, kde je záchod a koupelna se sprchou,ale pouze vlažná voda. Všechny podlahy jsou pouze z písku, kuchyň je společná. Má to úžasnou atmosféru. Elektřinu vyrábějí solárně, vodu chytají dešťovou, čili musíme s ní maximálně šetřit. V chatičkách i společné kuchyňce jsou podlahy z písku, čili odpadá vytírání. A je to zde všechno opravdu kouzelné. Jak v botanické zahradě. Jen se trochu obáváme padajících kokosů, neboť kolem nás je kokosový lesík.
Laguna kolem motu je úchvatná, mají zde k dispozici kajaky, tak jsem poprvé zkusila jízdu na singl kajaku a manžel se za chvíli přidal, a když nejsou vlny, tak se to celkem dá ovládat.
Každý večer dělá Waltre (francouzský manžel) barbecue, rozdělá oheň my jsme si upekli hovězí (australské zakoupené v místním obchodě, měkké a dobré. Je 8 večer, francouzský pár na líbánkách odešel spát, je úplná tma a úplné ticho. Prý přijeli na líbánky a už zůstali. Půdu na motu mají pronajatou, Nepatří jim, celý ostrůvek, asi třetina.Pro nás je to asi nejkrásnější místo na světě kde jsme byli, v FP určitě,kde se hrabe Bora Bora, nedá se to popsat ani zprostředkovat filmem, nebo fotkama,to se musí zažít .
Jediné mínus jsou dotěrní komáři, spí se pod síti a je dobré používat silné repelenty.
8. den-středa 3.7.2013
Tak už jsem týden na cestách, utíká to mílovýmí kroky. Dnes jsme měli jet na prohlídku ostrova s průvodcem, který byl bývalý archeolog, ale nakonec se to na poslední chvíli přesunulo na pátek. Nevadí, aspoň si dáme oddychový den. Ve čtyři ráno mě probudil list z kokosové palmy, co spadl vedle naší chýše. Pak už jsem toho moc nenaspala. O půl šesté se rozhodujeme, že se půjdeme podívat na východ slunce. Ostrůvek je široký asi pouze 200 m a naše chýška je asi tak uprostřed, čili dojít na pláž, kde vychází slunce je velmi snadné. O půl šesté, ale ještě byla hluboká noc. Bylo jasno a hvězdy zářily v plné síle na obloze. Teprve po šesté se začalo rozednívat a nad pásem mraků v moři začalo vylézat sluníčko, byly to úchvatné barvy.
Za hodinu poté se však zatáhlo a celé dopoledne propršelo. Doháním, co jsem nenaspala v noci. Asi v jednu hodinu odpoledne déšť ustal a nebe se krásně pročistilo. Vydáváme se na procházku, obejít celý ostrůvek. Jde to většinou jen ve vodě, neboť stále je ještě vítr a bojíme se chodit pod kokosovými palmami. Takový kokos dostat do hlavy asi není nic příjemného. Ptala jsem se našeho domácího, ostrůvek je rozdělen na tři pozemky, naši domácí spravují pozemek uprostřed ostrova a opravdu to mají jako rajskou zahradu. Na ostatních dvou pozemcích jsou vidět jen polorozbořené chatrče. Asi se o to nikdo nestará. Naši domácí s dcerou jsou vlastně jedinými stálými obyvateli ostrůvku. Na ostrůvku není žádná cesta. Mají auto, ale parkují ho v přístavišti naproti Huahine v přístavu a vlastní malou motorovou lodičku. Jejich dceru Daisy vozí každý den do školky na lodičce. Večer Walter rozdělává oheň a opékáme výborného tuňáka.(koupila nám Kim v obchodě ve Fare (půl kg asi tak 600 CPX)

9. den – čtvrtek - 4. července 2013 Na dnešek nám konečně vyšel výlet po laguně. Je zde tak málo turistů, že musí několik dní čekat, než se nasbírá příslušný počet. Walter nás odvezl lodičkou do přístaviště, kde už na nás čekalo auto od turistické kanceláře (Huahine Nautique), kde jsme si koupili výlet. Odvezli nás do přístavu Fare, kde jsme nasedli na lodičku. Bylo nás celkem osm.
Nejprve jsme zastavili na farmě, kde se pěstují černé perly, specifické pro Francouzskou Polynésii. Nejsou jen černé, ale mají odstíny do zelené, růžové a šedé. Naštěstí jsem odolala a nic nekoupila. Je to dost drahé, samozřejmě dle kvality, velikosti a potom také do jakého materiálu jsou zasazeny, o několik dní později se již trochu vyznám v kvalitě a mám představu o cenách,tak kupuji také. Farma je uprostřed laguny, a pokud má někdo zájem, přijedou pro něj bezplatně na pobřeží. Majitel firmy má kousek dále také krásný dům na vodě, asi to vynáší.

Plavba pokračoval kolem nádherného pobřeží, viděli jsem nejdelší most v Polynésii, který spojuje dvě části Huahine Nui a Huahine It.
Poté jsme šnorchlovali na otevřeném moři, ale byl tak silný proud, že loď nás musela následovat a vůbec si nedovedu představit, že bych se musela vracet zpátky.
Picknik na motu byl také skvělý. Podruhé jsem viděla přípravu Poison crue, syrové ryby. Bylo skoro jasno, okolí mělo nádherné barvy, skoro bílý písek, modrá laguna, zeleň, nádhera. Náš lodivod zvládal skvěle roli kormidelníka, průvodce, kuchaře, číšníka a ještě zahrál na ukulele.
Po vytrávení na pláži jsme se vydali ještě k přírodnímu akváriu, čili provazy ohraničenému místu v moři. Kapitánův pomocník krmil žraloky a my jsem je pod vodou pozorovali. Tentokrát byli mnohem větší než na Morea a voda také byla více průzračná, neskutečný zážitek. Poté už se náš výlet chýlil ke konci. O půl páté jsme dorazili na náš ostrůvek. Zkusili jsme ještě kanoji doplout na pevninu (vlastně to není pevnina ,ale ostrov Huahine), kde jsou pozůstatky bývalého luxusního hotelu Sofitel, který byl před několika lety zavřen. Byli zde vodní vily, teď už jen konstrukce ve vodě, smutný pohled. Toto postihuje v poslední době stále více hotelových zařízení na Huahine. Vlastš v celé FP turistický ruch upadá,je tu lidoprázdno. .
10. den – pátek – 5. 7. 2013
Objednali jsme si dnes výlet s Paulem. Paul je Američan a antropolog, který žije v Huahine a pořádá výlety do vnitrozemí ostrova. (Ecotour)
Bylo to hodně o vykopávkách, navštívili jsme několik pozůstatků tedy spíše jen kamenů starých chrámů. Přesnější informace doplním, až si o tom ještě něco přečtu.
Podívali jsem se také do vesničky, kde jsou úhoři s modrýma očima a navštívili několik vyhlídek, kde jsme si mohli prohlédnout z výšky celý ostrov.
A večer již loučení s Kim, Daisy a Waltrem. Waltr mi ukázal, jak se dělá kokosové mléko tradičním způsobem. Je to opravdu lahodné, mnohem lepší než z konzervy.

11. den- 6. července -sobota

Ráno nás Walter odvezl lodičkou do přístaviště a potom na letiště do Fare – hlavní město na Huahine. Ale je to vlastně taková vesnička s jedním obchodem. Huahine má celkem jen 6000 obyvatel. V 9,30 nám letělo letadlo do Paapatte (Tahiti). Museli jsme jet až na Tahiti, protože v sobotu na Morea nic nelítá. Na Morea jsem se museli vrátit proto, že náš výlet na Huahine vsunul Manžel do programu později a pak už se nedaly změnit další letenky. Dnes bylo nejhorší počasí, za celou dobu našeho pobytu. Skoro celý den zataženo. Letěli jsme v mracích a při přistávání se to docela propadalo, nic moc příjemného. V Paappete jsem jeli taxíkem do přístavu. Měli jsme ještě čas, takže jsme koupili lístky na loďa šli se ještě projít. Došli jsme až do tržnice. Ta opravdu stojí tato. Bohužel jsme neměli moc času, ale sem se určitě ještě vrátíme. Koupila jsem jen naporcovaný ananas na tácku, že si dám na lodi. A Maracuju. No stím ananasem to moc nevyšlo. Oddělala jsem folii, že se zakousnu do šťavnatého ananasu a to nebyl žádný ananas, ale asi batáty (sladké brambory), no ani hlad mě nedonutil je sníst. Na lodi to také nebylo nic moc. Velké vlny.
Již podruhé příjezd na Morea. Dnes to není tak idylické. Mraky jsou šedivé a fouká vítr. Půjčujeme si auto, opět u Albert tour a jedeme se ubytovat do Bungalovu v hotelu Kaveka. Máme malý bungalov na pláži u moře. V restauraci je tady dnes tahitská svatba. Venku začíná foukat ještě silněji. Doufám, že zítra bude lepší počasí.
Nakonec dnes ještě velký zážitek. V osm vítr ustal, tak jsme vylezli z bungalovu a svatba se rozjela, nastoupil celý soubor tanečníků. Nejúžasnější byli mužské tance –haka. Je deset a svatba se rozjíždí, vzhledem k tomu, že máme bungalov hned vedle restaurace, to asi bude zajímavé….Nakonec jsme se svatby taky zůčastnili, nepopsatelný zážitek.
12.den – 7.července – neděle
Ráno bylo sice zataženo, ale začalo se vyjasňovat. Rozhodli jsme se, že navštívíme lagunárium asi půl hodiny jízda autem od našeho bungalovu. V budce na břehu jsme zaplatili vstupné. Je to docela drahé 3200 CPX na osobu. Paní zavolala telefonem na ostrůvek a majitel přijel loďkou. Jeli jsme ještě s rodinou s třemi dětmi a byli jsme první dnešní návštěvníci. Lagoonarium se rozkládá u pidi ostrůvku . Je to vlastně taková mořská zoologická zahrada. Ryby tu ale nejsou uvězněny, ale mohou připlouvat a odplouvat. Prostor je ohraničen provazy a ty vlastně slouží i k držení návštěvníků. Dnes tam byl totiž tak silný proud, že jsem se bála to celé obeplavat. Majitel má i břeh krásně upraný. Každý návštěvník má k dispozici k odpočinku malý domeček. Je zde také malé posezení pod pergolou, kde si zdarma můžete uvařit čaj nebo čokoládu. Dvakrát denně ve 11,30 a ve 14 hodin je krmením ryb. To je úžasný zážitek. Majitel jde do vody a krmí ryby a připlouvají zde rejnoci, malí žraloci a spoustu jiných krásných barevných ryb. Stačí jen nasadit šnorchl, brýle, držet se lana, ať mě neodnese proud a mít oči otevřené. Škoda jen, že tolik foukalo, že jsem si nemohla prohlédnout celou korálovou zahradu.
Cestou se ještě stavujeme na veřejnou pláži Temae beach, ale docela nás zklamala, nepořádek, skupina místních puberťáků se řvoucí hudbou z auta, nic moc.
Večer se vítr utišil, snad už bude zítra lepší počasí.

13. den -8. července - pondělí
Dnes jsme se probudili do úplně jasného dne. Je to náš poslední den na Morea, tak si ho chceme ještě pořádně užít.
Dáváme si druhý pokus do výrobny džusů a místní destilérky. Opět to nevyšlo, ale zítra prý už v 9 hodin prohlídka určitě bude. No uvidíme.
Vyjíždíme podruhé na Morea na vyhlídku Belveder. Tentokrát nám počasí přeje, výhled do dvou zátok Cookovi a Oponuha s tyčící se horou Rotui je překrásný. Nádhera.
Vydáváme se na pláž k hotelu Les Tipaniers, v severozápadní části ostrova. Pláž je zde malebná, málo lidí, volná lehátka. Chtěli jsme přeplavat na protilehlé motu, kde se nachází pěkná pláž Coco Beah s restaurací, protože převoz nám připadal dost drahý (600 CPX za jednu cestu). Peníze (na oběd) si dáváme do sáčku, bereme šnorchl a ploutve a vyrážíme. Vypadá to snadně. Ale zdání trošku klame, asi v polovině cesty se dostáváme do hlubší vody, kde mohou projíždět lodě, to přeplavat, ale proud mě táhne stále doprava, vzdávám to to a radši se vracím. Vůbec by to člověk neřekl, že tu může bát tak silný proud. Vracíme se zpět. V sáčku byla si dírka, peníze máme mokré. Čekáme, až nám uschnou, ať si můžeme něco dát v restaurace u Tipaniers. Naštěstí peníze za chvíli uschly. Restaurace u Tipaniers je moc pěkná s terasou nad mořem. Něco o cenách v restauraci. Já jsem si dala pacifický salát, byly v něm rajčata, zelený salát, malé krevetky, větší krevety, ananas, naložený zázvor, kokos a zázvorový dresink –moc dobré (cena 1550 CPX), manžel si dal špíz s kuřecím masem, krevetami a ananasem, s rýží. Říkal, že to bylo dobré (cena 1950 CPX. Čepované pivo -místní Hinano - malé (380 CPX).
Ještě něco k cenám v místním obchodě, ananasový džus stojí 235 CPX, nejlevnější ementál asi 130 CPX /100 g, máslo asi 250 CPX /250 g. Dlouhá bageta je za 53, ale sáček stojí 35 CPX. Lepší pečivo je dražší, chleba kolem 300 CPX, samozřejmě dle druhu, ale většinou je jen bílý. Nejlevnější je místní ovoce, všechno místní ovoce, tedy ananasy, manga, papáje, banány za 131 CPX za kg.to je asi 27Kč. To platí pro Moorea, jinde je to jinak.
Ve tři hodiny to začalo vypadat na déšť, jedeme zpět do Kaveky. Ale nakonec se slunce znovu objevuje, mraky jsou pryč. Sedím před naším bungalovem, slunce pomalu padá dolů, dnes bude krásný západ slunce. Poslední na Morea.
Ještě k ubytování hotelu Kaveka. Máme plážový bungalov. S ledničkou a koupelnou. Je zde super široká postel. Dokonce klimatizace, tu dnes používáme první den vzhledem k teplotám tu není třeba, je zde totiž jejich zima. Pláž není nic moc, malý pruh písku, krásný výhled ale nic moc na koupání, z restaurace vede molo, kde se dá sejít do hlubší vody a pozorovat korálový útes, dnes jsem to zkusila, ale nic moc k pozorování to není.

14. den - 9.července - úterý
Ráno se už balíme. Vedle nás v bungalovu spali ženich a nevěsta ze sobotní svatby, také dnes odjíždějí, chodí stále s dary do auta.
Zkusíme ještě třetí pokus, zda se podaří prohlídka devět v místní výrobně džusů a potom už vrátit auto a na letiště, směr Bora Bora. Tak prohlídka ve výrobně džusů a destilérce vyšla jen z poloviny, ukázali nám jen výrobnu džusů, průvodce neuměl moc anglicky, takže výklad v angličtině trval 5 minut a ve francouzštině 40 minut, no ale při pohledu na výrobní linku jsme to pochopili. Dnes dělali grepový džus. Dostali jsme potom malou ochutnávku, banánový džus byl výborný a také Tahitan drink, což je pomerančový a maracuový džus s rumem, obsah alkoholu je 8 procent, docela dobré, ale sladké a dost drahé-litr za 1000 CPX.
Při přeletech mezi ostrovy je výhoda, že stačí přijít na letiště pouze hodinu před odletem, kdy začíná check-in. Je tady trochu problém s váhou zavazadel, můžete mít jen 20 kg na osobu a malé příruční zavazadlo. Ještě jsme přikoupili nějakou vodu a potraviny, neboť nevíme, zda na Bora Bora bude poblíž nějaký obchod. Samozřejmě máme zase nějaké zbytečné oblečení. Je pravda, že se má asi člověk sbalit a pak polovinu oblečení vyhodit (z kufru). V podstatě stačí plavky, boty do vody, šnorchl ,ploutve a brýle, potom kraťasy, ,pár triček a jedny elasťáky nebo dlouhé kalhoty na ochranu před komáry lehký svetřík a potom ještě jedny letní šaty, kdy by náhodou na nějaký taneční večer nebo do restaurace. V červenci je tady vlastně polynéská zima, teplota se pohybuje během dne kolem 28 stupňů ,v noci kolem 20. A nemělo by moc pršet, pršelo nám vlastně jen jednou, ale úplně jasno zatím nebylo žádný den. V podstatě je to velmi příjemné počasí. Není nutné si brát ubytování s klimatizací. V noci mi někdy bylo i zima a musela jsem se přikrýt dekou. No ale teď už zase zpět k našim zavazadlům, no každý kufr vážil 21, ale byli shovívaví. Bohužel letadlo přistává ještě na Huahine. Takže dva lety a dvě přistání, ach jo.
No přežila jsem to, do Huahine let trval let 25 minut a z Huahine na Bora Bora asi 20 minut, byla docela dobrá viditelnost, ale zatáčka nad Bora Bora o 360 stupňů mi moc dobře neudělala. Letiště na Bora Bora leží na přilehlém motu, čili z letiště je v ceně letenky odvoz lodí do přístavu. Už cesta lodí do přístavu je zážitek. Zde dostává modrá ještě další dimenze. Právem se Bora Bora řadí mezi nejkrásnější laguny světa. V přístavu už nás čekal mikrobus, který nás zavezl do hotelu Matira. Hotel Matira je ještě docela cenově přístupný hotel na krásné pláži Matira.je zde opravdu nádherné koupání a průzračně modrá voda. Máme k dispozici dřevěný bungalov přímo u pláže.
Na Bora Bora doporučují jezdit v červenci, kdy zde probíhá celý měsíc festival Heiva, soutěž hudebních a tanečních souborů (amatérských). Koupili jsme si ihned vstupenky za 1500 CPX a nechali se večer odvézt do Vaitape, hlavního střediska na Bora Bora. Na programu byly dva soubory, první polovina byla strašná, byl to pěvecký sbor spíše starších žen a mužů a zpívali opravdu strašlivě. Naštěstí se to v druhé polovině rozjelo. Nastoupil velký taneční soubor, určitě přes sto členů, žen, mužů i dětí a tančili neskutečně. Ale opravdu hodně tanečnic bylo velmi tlustých vůbec se za to nestydí. Do našeho bungalovu přijíždíme asi kolem 12 v noci a opět, dne již podruhé nás mikrobusem veze žena (asi tak 100kg). Je to asi předpoklad k tomu dělat v Polynésii řidičku.

15. den-středa-10.července
Dnešní den trávíme povalováním čtením a koupáním v moři. Manžel sice už vymýšlí, že pojedeme po laguně na vodním skútru, ale já už jsem se bála včera a dnes chci mít klid. Odkládám to na zítřek, ale asi mě to nemine. Šli jsme jen do obchodu, asi 15 minut pěšky a dokoupili vody, džusy a základní potraviny. Bora Bora je určitě turisticky nejnavštěvovanější ostrov a určitě nejdražší, co se týká ubytování a služeb. Je tady nejvíce velmi drahých luxusních resortů. . Dnes byl krásný západ slunce. Můžeme to sledovat přímo z našeho bungalovu. Žádné mraky a krásný západ slunce za horu.

16.den -čtvrtek-11.července
Počasí nás ráno moc nepřesvědčilo. Bylo zataženo a foukalo. To není moc dobré počasí na výlet lagunou. Naštěstí kolem desáté slunce začalo prosvítávat a barvy kolem se rozzářily v krásných odstínech modré. Projeli jsme lagunou kolem všech luxusních hotelů s vodními vilami (Intercontinental, Sofitel….., viděli nejdražší vodní vilu, kde jedna noc v sezoně stojí 11 000 dolarů. Opět jsem šnorchlovali s malými žraloky a rejnoky. Z laguny jsme odbočili i do oceánu na místa, kde se vyskytují citrónový žraloci. Byli tam, naštěstí plavali dost hluboko, měli asi tří metry, ale radši jsem hned utekla na loď do bezpečí. Viděli jsme krásné panorama Bora Bora s oběma horami Otemanu (727 m) a Pahia (661 m). A na závěr relax s obědem na soukromém motu. Byl to maličký ostrůvek, krásně upravený. A nejdůležitější, už zase svítilo slunce.
17. den - 12. července - pátek
Ráno mě zase probudil kohout, ten tady kokrhá asi už od tří. Slepice se běžně prohánějí mezi bungalovy v hotelu. Je tady hodně různých psů, nevím, jestli je mohu nazvat toulaví, asi k někomu patří, ale chodí si, kam se jim zachce. Většinou jsou úplně klidní, manžel říká, že mu připadá, jako by byli pod práškama. Klidně si sedí i uprostřed cesty. Dnes mě neminula jízda na vodním skútru po laguně (Ski jet), ale musím přiznat, že to bylo nádherné. Bylo jen pár mráčků a odstíny modré v laguně byla přímo oslňující. Opět jsme projeli kolem luxusních resortů, viděli vodní vilu, kterou vlastnil Marlon Brando a přijeli n a ještě krásnější ostrůvek než včera. Skútry naštěstí jezdili pomaleji než na Morea.
Odpoledne jsme pokračovali na čtyřkolkách do vnitrozemí ostrova. Po silnici to šlo, ale když jsme vjeli do hor, bylo to pro mě dost děsivé a to jsem byla spolujezdec. Výhledy stály za to (ale moc jsem si to neužívala, protože jsem se bála, už za chvíli pojedeme dolů).Byla jsem ráda, že jsem přežila. Z výšky je ostrov také nádherný. Byli jsme tam s mladým párem z USA. O České republice si mysleli, že je na Balkánu. A neznali ani americký film Bounty s Mellem Gibsonem v hlavní roli, který zpracovává podstatnou historickou událost vztahující se k Polynésii. Musela jsem jim to povyprávět Cesta do hor byla lemována krásnými červenými ibišky a stromy chlebovníku. Ptala jsem se, jak se chlebovník připravuje a jak chutná. Peče se prý v ohni a chutná podobně jako brambory.

18.den - 13. července - sobota
Po včerejším adrenalinovém stresu si dne chci užít poslední den v našem bungalovu na Matira beach. Ráno k nám přichází Mimi (ta je asi hlavní osoba, co se stará o naše bungalovy, vypadá jak Japonka, má dva syny, jeden je úplný Asiat a druhý je bílý blonďáček. Bydlí hned za recepcí s Asiatem, tak předpokládám, starší blonďáček bude mít nějakého jiného otce) a ptá se na náš zítřejší odjezd, dokonce zavolal do našeho příštího ubytování a zařídila, že pro nás přijedou. Dopoledne jsme šli na dlouhou procházku po pláži a došli až k bývalému hotelu Bora Bora, který byl zavřen po cyklonu před šesti lety. Chtěli jsme se projít po pláži dále, ale bohužel nás odehnal nějaký správce, asi je to nebezpečné se pohybovat mezi ruinami. Často tady člověk vidí, když jde po pláži na soukromém majetku ceduli TABU (zákaz vstupu). Náš průvodce na HUAHINE nám říkal, že slovo tabu je tahitského původu. Potom už je plavání, ale je dne silný vítr a vlny. 19. den – 14. července – neděle Na dnešek jsem toho moc nenaspala. V noci byl tak silný vítr, že mi připadalo, že vlny nám buší přímo do bungalovu. Budila jsem se opravdu každých 20 minut.
Do 11hodin jsme se museli vystěhovat z našeho krásného plážového bungalovu na Matira beach. Já jsem ještě zašla do obchodu, kde nám včera 2 krát zaúčtovali nákup. Platili jsme kartou a první karta byla odmítnuta a teprve druhou se nám to podařilo zaplatit. Manžel se pak díval do internetového bankovnictví í a bylo to bloknuto z obou karet, nákup byl asi za 1000 Kč. Nic jsem nevyřídila je neděle a šéf tam nebyl, prý mám přijít zítra, ale my se dnes stěhujeme asi 6 km dále, no uvidíme.
Až ve dvě pro nás měla přijet správkyně našeho dalšího ubytování, tak jsme měli ještě dostatek času se rozhlédnout po okolí. Chtěli jsme si ještě prohlédnout vyhlášenou restauraci Bloody Marry. Došli jsme k ní asi po hodině chůze. Byla zavřena (je neděle a hodně restaurací mám zavřeno), ale měli jsme možnost do ní nakouknout. Je to restaurace, která začala provozovat svoji činnost se 4 stoly v roce 1975 a dnes je to tak vyhlášené místo, že každá celebrita, která přijede na Bora Bora se tam musí ukázat. Byly tam dvě velké tabule se jmény významných návštěvníku, třeba Mr Bean (teď nevím, jaké je přesně jeho jméno), Cameron Diaz, Roman Polanski…další si nepamatuji, mám to vyfocené. Musíme se tam rozhodně ještě stavit na oběd, ty tam nejsou tak drahé, jak večeře. Po cestě ještě objevujeme krásný obchod s perlami FARM, mají zavřeno, ale majitelka nám ochotně otvírá. Mají krásné perly, zasazené ve zlatě i stříbře, ale dost vysoké ceny. Takže děkujeme a radši vycouváváme.
Po cestě zpátky nás přepadl hlad, tak dnes jíme v restauraci Snack Matira bech. Manžel si zkusil vyhlášenou specialitu rybu Mahi mahi ve vanilkové omáčce a já si dávám krevetky s curry a kokosovém mlékem, obojí chutná výborně, porce spíše dětské, žádná láce to není, s jedním pivem a dvojkou vína platíme 6000 CPX. Ale krásný Snack s výhledem na moře.
Cestou zpátky jsem našla přímo uprostřed sinice obrovský grapefruit. Byl úplně zralý a moc dobrý.
Ve dvě pro nás přijela paní z našeho dalšího ubytování. Stěhujeme se do levnějšího bungalovu. Není to špatné, má i kuchyňku, je to o hodně levnější než na Matira beach, ale dost izolované od okolí a není tady žádná pláž, jen dřevěné molo a dnes dost vlny. Vítr stále ještě nepřestal foukat, prý je to tady v červenci normální. Vydáváme se na průzkum okolí. Náš bungalov leží uprostřed vesničky v méně turisticky navštěvované části Bora Bora - u vesnice Anau. Jak žijí obyvatelé Bora Bora? Domky jsou spíše takové bungalovy se zahradou spíše méně než více uklizené, některé působí až cikánským dojmem, dům evropského stylu je tady vidět jen zřídka. Před domem mají většinou banánovníky, kokosové palmy, chlebovníky. Ploty většinou nemají, tak jsem si cestou utrhla i banány.(ale bála jsem se, ať mě nikdo nenadá)
Zítra si chceme půjčit kolo a rozhlédnout se více po ostrově.
Za hlavou mi zase hučí moře, doufám, že dne spánek bude lepší. Bungalov je opět přímo u vody.

20. den – 15. července-pondělí Poté co jsme včera zjistili, že naše levnější ubytování je opravdu dost odříznuté od okolí, (Bora Bora pro chudé) si půjčujeme kola. Správcová penzionu nám zařídila, že nám je dovezli až před naši chatičku. Mysleli jsme si, že si je půjčíme na dva dny, ale asi se je necháme až do pátku (půjčovné za den a kolo 1 500 CPX).
Objeli jsme dnes po cestě celý ostrov, měří asi 32 km. Ostrov Bora Bora má v podstatě 4 vesnice a hlavní město Vaitape (je to taková větší vesnice). Bydlíme teď ve vesničce Anau. Ujeli jsme asi 8km,než jsme potkali první obchod s potravinami a na celém ostrově je jich asi 6,z toho 3 ve Vaitape. Cesta celkem příjemně ubíhala. je to téměř úplná rovina, takže ani kolo bez přehazovaček nám moc nevadilo, bylo slunečno, paráda. Ve Vaitape jsme byli jak Češi v Chorvatsku. Původně jsme chtěli jít na oběd, ale pak jsme si koupili bagetu a rilletes (maso v konzervě, trošku lepší paštika) a poobědvali na lavičce v přístavu. Na celém ostrově Bora Bora jsou 4 základní školy (1. až 5. ročník) a ve Vaitepe je potom 2. stupeň základní školy. Na střední školu již musí odjet studovat na ostrov Rangiora a děti jezdí domů jen na víkend. Rangiora je vzdálená lodí asi hodinu a půl od Bora Bora. Univerzita je jen jedna na Tahity, ale hodně dětí odchází studovat do Francie. Školy jsem si vevnitř nemohla prohlédnout, neboť jsou prázdniny. Ale dozvěděla jsem se, že na 1. stupni učí učitelé z Polynésie, ale na 2. stupni již učí jen učitelé z Francie, kteří dostanou maximálně dvouletý kontrakt a také dvojnásobný plat, takže je o to velký zájem (a navíc nemusí platit daně, chtěla bych být zde učitelkou z Francie) Dnes jsme to vzali po cestě a zítra se trochu více chceme podívat do vnitrozemí ostrova.

21. den – úterý – 16. července
Kola jsme si půjčili až do pátku. Dnes počasí vypadá všelijak, je polojasno, rozmýšlíme, co budeme dělat. Chceme do vnitrozemí ostrova najít pozůstatky bunkrů a děl z 2. světové války, není to moc dobře značené, tak uvidíme. Před naším bungalovem už jsou tří kočky, tak jsem jim dála kokosové mléko se zbytkem rýže a vypadá, že jim chutná. Kočky na rozdíl od Tahiťanek jsou velmi hubené.
Nakonec jsme dojeli jen na pláž Matira. Dnes je po dlouhé době úplně klidné moře, tak plaveme a plaveme……
Je večer a moře je stále klidné, žádné šumění a hučení ….asi neusnu. manřel říká: slyšíš to, že nic neslyšíme?

22. den – středa - 17. července
Ráno bylo úplně klidné moře, nádherné počasí. Máme stále ještě kola
Takže na pláž Matira. Nádherná modrá vodička. A ve dvě se posouváme dále. Do vyhlášené hospody Bloody Mary. Chceme zkusit aspoň oběd, večeře jsou zde mnohem dražší. Dala jsem si burger s mahi mahi a manžel smažené krevetky. Bylo toho hodně a bylo to výborné. Po obědě se opět vracím na naši oblíbenou pláž Matira. Užíváme si plavání v bezvětří, už jsme zjistili, že to zde v červenci není každý den. Dnes máme výročí svatby, radši nebudu psát kolikáté. Otvíráme si ba molu u naší chaty pseudo šampaňské. Hned k nám přibíhají dva úplně strašně hubení psi. Jediné, co už máme je knekebrot . Ale chutnal jim, sežrali celý balík.

23. den – čtvrtek -18. července

Ráno jsme viděli krásný východ slunce přímo před naší chatičkou. Jen jsem otevřela dveře, už tam čekali opět psi a kočka, už nic nemáme, musíme do obchodu. Koupili jsme dnes radši i konzervu pro psy a kočky. A dobře jsme udělali.

Počasí se dopoledne dost zhoršilo a jen co jsme kolem desáté vyjeli na kole, začalo pršet. Podruhé deštivý den v Polynésii. Vždycky jsme se chvíli někde schovali a chvíli počkali. Všímala jsem si dnes více všech rostlin, které tu teď rostou nebo kvetou. Úchvatné jsou hlavně typické tahitské žluté květiny tiare de tahity, které prý rostou jen zde. Rostou na takových menších stromech. Momentálně kvetou, ale stromy nemají téměř žádné listy. Další krásné keře jsou keře ibišků, jsou buď červené, oranžové nebo žluté. Banánovníky jsou taky dost rozšířené. Nejvíce mi tady chutná mango a citrusy. Dnes jsme po zpáteční cestě odbočili do zahrady zavřeného hotelu Bora Bora. Vypadalo to tam jak v městě duchů. Opuštěné polorozbořené slaměné domy, které asi před pár lety musely být velmi pěkné. Hledali jsme grapefruity a měli jsme štěstí. Přímo ze stromu jsem jich pět utrhla, nebyly moc vysoko. Omlouváme si, že nekrademe, že to asi nikdo nesbírá. Zahrada vypadala úplně opuštěná. Hotel před pár lety pobořil cyklón. Původní majitelé neměli peníze na opravu a zatím prý hledají kupce.
Děla z druhé světové války jsme ale opět nenašli. Turistické cesty v e vnitrozemí nejsou vůbec označené, měli by se k nám přijít učit.
Zítra se stěhujeme do našeho posledního ubytování na Bora Bora na malý ostrůvek (motu), přímo naproti naší chaty - myslím přes moře. Asi 800 m po vodě. Spravuje to český pár. Když už mluvím o Češích, zatím jsme tu žádného nepotkali. Ale dnes už podruhé Australanku (Češku), co kempuje s dětmi, jak jsme ji potkali na Morea. Tak dnes jsme ji potkali ve Vaitape. Také byla s dětmi na kole, přijel za nimi další syn, takže už byla se třemi dětmi. Opravdu náhoda.

24. den – pátek - 19. července
Vítr nepřestává. O půl jedenácté má pro nás přijet lodí ta Češka z hotelu naproti na motu. Má to prý tam být krásné. Bohužel tam už budeme jen dvě noci. Jdeme se ještě projít po vesnici Anau. Anau j je kousek od věhlasných letovisek typu Sofitel nebo Intercontinental, ale zde vládne úplně prostý vesnický poklidný život, Domy jsou velmi prosté, spíše takové polo rozpadající se bungalovy se zahradou s různými venkovními přístavky. Lidé jsou velmi milý, všichni zdraví, usmívají se, žádný problém. Tak o půl jedenácté opravdu přijel Franta (emigroval do Francie v roce 1978). Má tak mezi 50 a 60 lety. Cesta lodí byla docela dramatická, byly velké vlny a hned u pontonu se nám do šroubu zamotalo lano, nabrali jsme vodu do lodi, takže všechny věci z batohů teď sušíme Franta s Natálií (ta je z Prahy a je tu s dětmi dětmi ( 11 a 15 let), v pronájmu pension Eden Beach na opravdu překrásném místě na malém ostrůvku (motu) přímo naproti hlavního ostrova Bora Bora. Je zde asi 15 bungalovů, ale v pouze 6 je v obyvatelném stavu. Náš je vzdálená od moře asi 4 metry. U bungalovů je venkovní restauraci s asi 5 stoly. Mají zde nyní pouze 4 hosty, to jsme my a jeden americký pár. No není to asi dobré s turismem v Polynésii. Franta s Natálií mají na pronájem dvouletý kontrakt. Majitelé jsou také Česi,ti se ale o to moc nestarali, nechali to zpustnout a zkazili pověst. Franta s Natálí se to snaží napravovat, ale neví, jak dlouho zde budou. Mladšímu synovi se zde moc nelíbí. Nejhorší prý je škola, říkal. No a také být na malém ostrůvku asi pro děti není žádná velká zábava. Říkal mi, že když se tu nastěhovali, jsou zde rok, neuměl ani slovo francouzsky a ve škole se učí pouze ve francouzštině a tahitštině. Jak už jsem jednou psala na druhém stupni zde učí pouze učitelé Z Francie. Dostanou kontrakt na dva roky, a když prý jsou dobří, dá se i prodloužit.
Vaří zde kuchař Karel z Frenštátu. Říkal, že dělá nejlepší piosson cru (syrový tuňák s limetkou a kokosovým mlékem) v Polynésii. Říká to sice tady každý, ale měl to dobré.
Na večeři nám udělal guláš ala Havel i s knedlíky. Říkal, že to zařadil před půl rokem do jídelníčku a mělo to úspěch. Hlavně tu mají hodně dobré hovězí, se sem dováží z Nového Zélandu.

25. den – sobota – 20. července
Ráno jsme se chtěli jít podívat na druhou stranu ostrova (tam již bouří Pacifik) na východ slunce, ale počasí stále nepřeje, je zataženo a silný vítr. Celou noc nám profukoval naším bungalovem.
Naše první snídaně od českého kuchaře. Užíváme si to. Výhled do modré laguny, nádhera, počasí se zlepšuje, jdeme si půjčit kajak, ten je tu zdarma a pokusíme se ostrůvek objet,
Kajaky jsou zde zdarma, ale mají tu jen jeden singl, tak bereme double a vyrážíme. Jde to dost ztuha, jsou vlny a proudy a navíc sedím vpředu, čili nevidím, jak manžel pádluje, no několikrát jsme se pohádali. Dopluli jsme až na konec motu. Bylo zde nádherné koupání, ale potom ještě bohužel cesta zpět. No, dojeli jsme, ale mám velký puchýř mezi palcem a ukazováčkem. Za větru to není až taková sranda. Ale výhledy byly nádherné.
K obědu jsem zkusila sushimi. Je to syrový tuňák nakrájený na tenké plátky se syrovým zelím a ústřicovou omáčkou. Podává se s rýží. Výborné. Začínám přicházet na chuť syrovým rybám.
Natalie mi připadala ráno nějaké nervózní a nyní se dozvídám proč. Ráno nenašli u molu svou loď. Franta ji večer špatně uvázal a v noci odplavala. Naštěstí ji našli asi 10 km daleko a přivezl ji mladý polynéský pár. Natálie je pak musela hostit a ještě jim dát asi 100 euro nálezné. No není to sranda provozovat hotel v Polynésii.

Odpoledne se kocháme pohledem na Otomanu a Pahia dvě hory na Bora Bora, které jsou přes lagunu přímo proti našemu bungalovu. Luxusní pohled. Večer jsme poseděli s Františkem a Natálií. František je velmi charismatický, má takový francouzský šmrnc a je asi velký dobrodruh. Zajímavý příběh. On emigroval v roce 1978 do Francie, v roce 1991 se vrátil do Prahy. S Natálií má dvě děli. Ta může mít tak 40. František pře třemi lety natáčel v Polynésii dokumentární film o Štefáníkovi. Ten pobýval 10 měsíců na Tahiti, sledoval zde Hayellovu kometu. Při natáčení se poznal s majitelem tohoto hotýlku. Tomu se nějak rozpadalo manželství a měl nějaké problémy, hotel upadal, tak se nějak domluvili, že mu to dá na dva roky do pronájmu za 1 euro ročně. František vypadá, že je zde maximálně spokojený. Natálie až tak ne, hlavně kvůli dětem a jejich škole.
Bohužel zítra dopoledne se budeme muset s tímto kouzelná, místem rozloučit, odlétáme na Maupiti. Není to daleko od Bora Bora. Asi 7 minut letu, ale jízda lodí se tam moc nedoporučuje, kvůli velkým vlnám. 26. den – nedělě-21. července
Tak dnes odlétáme na Moupiti. Z Bora Bora je to jen 7 minut letu. Ale vítr je dnes stále stejný. Tak se dost bojím. František nás na lodi dováží do Anau. Vlny jsou opět šílené, takže žádná příjemná cesta. Pak taxíkem do Vaitape. A lodí na letiště. Let byl naštěstí i přes silný vítr docela v pohodě. Na letišti nás čekal s lodí polynéský majitel rodinného pensionu Rose des iles. Pension jsou tři maličké tradiční polynéské bungalovy na břehu malinkého ostrůvku (motu) u Maupiti. Majitelem je Polynésan - Ariti (provozoval to s francouzskou manželkou, která pře půl rokem umřela. Nyní je tu se svou dcerou (nevlastní, (52 let). Mají pět koček a pět psů.Je to zde opravdu velmi jednoduché a tradiční. Energii vyrábí solárně. Záchod je mimo bungalovu (pouze se závěsem), apartmán je tradiční s pískovou podlahou a moskytiérou nad lůžkem. Mamžel je šťastný, že objevil autentickou Polynésii. Mně trochu vadí záchod se závěsem, který si musím při větru přidržovat a nesnáším spaní pod moskytiérou, jinak dobré. Ale je to opravdu na krásném místě na písčité pláži v laguně s průzračně modrou vodou.
Máme zde objednané i jídlo, tak uvidíme. Večeře byla vynikající. Tradiční Poisson cru a jako desert koláč s kokosovým mlékem. Jsem naštvaná, že se neumím ovládnout a sníst toho méně.
Horší už je to s konverzací při večeři. Jíme s rodinnou dohromady. Naštěstí je tu ubytován mladý francouzský pár, který umí anglicky.

27. den - pondělí - 22. července
Celou noc foukal silný vítr. Ráno se rozhodujeme, že pojedeme na hlavní ostrov. Je tady s námi francouzský mladý pár, který umí naštěstí anglicky.
Majitel Atriti nás ochotně dováží lodí na ostrov, půjčujeme si kola( zde levnější než na Bora Bora - jen za 1000 CPX na den. Objíždíme ostrov, je to skoro úplná rovina, jen 12 kilometrů. V poledne se stavujeme u Chez Mimi, skvělé občerstvení na Theresien beach.
Moupiti je opravdu malý ostrov v Tichém oceánu. Není zde jediný hotel, ubytování lze domluvit jen u místních lidí. Dočetla jsem se, že je to taková zmenšená Bora Bora před 30 lety. Na celém ostrově jsou jen dvě restaurace, spíše takové občerstvení a dva obchody s potravinami, ale to jsou spíše takové miny obchody. Podél celého ostrova jsou banánovníky. Tolik banánů jsem ještě neviděla. Většinou byly zelené, ale našli jsme i pár k utržení. Je to takové úplně klidné místo. Jediné, co mě štve, že stále fouká silný vítr. Je teplo,dá se být jen v nátělníků. Ale z toho větru už mě bolí uši .

28.den- úterý – 23. července
Dnes jsme jen jezdili na kajaku. Dopluli jsme na pravý cíp motu. Už to bylo trošku lepší souhra. A odpoledne jsme plavali v překrásné laguně., Přímo před naší chatičkou mám nádherné koupání.

29. den – středa- 24. července

Vítr zatím stále neustává. Ráno ale vypadá, že by mohlo být docela jasno. Ariti – polynéský majitel našeho ubytování nám dělal k snídani banánové palačinky. Je to starší pán, velmi milý, ale neumí vůbec anglicky, takže domluva je docela zábavná. S mladým párem z Francie se domlouváme, že bychom mohli říci našemu Polynésanovi, ať s námi jeden lodí kolem ostrova. Není proti. Vyjíždíme kolem desáté hodiny. Nejprve bychom chtěli vidět manty, které prý tady dopoledne nedaleko břehu často připlouvají. Bohužel neviděli jsme je. Ani šnorchlování u korálů moc nevyšlo a navíc začalo pršet. Za chvíli sice přestalo, ale dost se zatáhlo. No i přesto je laguna kolem Mautpiti překrásná, lemovaná malými ostrůvky (motu) a v dáli již jsou vidět obří vlny Tichého oceánu. Zpátky jsme ještě museli vléct na laně loďku, které přestal jít motor. No, nechtěla bych být na jejich místě.
Odpoledne se ještě procházíme kolem našeho motu. Večeře opět výborná. Beatrice je skvělá kuchařka a máme aspoň možnost ochutnat vše z polynéské kuchyně. Jsou to většinou syrové ryby jako předkrm s různými omáčkami, poté ryby s různými omáčkami, hodně se používá kokos a kokosové mléko.

30. den – čtvrtek – 25. července
Ráno byl konečně trochu menší vítr. S mladým párem s Francie (Sigulena a Damien – jsou na cestách již 4 měsíce) se rozhodujeme, že se vydáme na nejvyšší vrchol ostrova. – Mt. Terurufatiu (680 m) z kterého prý je nádherný výhled. Areti nás zavezl lodí do přístaviště. Cesta nahoru začíná schody, ale hned poté následuje příkré stoupání, většinou po kamenech, takže nic moc příjemného. Již se hrozím cesty zpátky. A tak jako všude v Polynésii, nemají to moc označené. Ale již cestou nahoru se nám mezi stromy ukazují nádherné výhledy. Ostrov Maupiti je i shora takový velmi útulný a milý. Nebe je celkem jasné,je pěkně vidět do dálky. Cesta stále strmě stoupí. Poslední metry už jsou jen skála a jsou tam natažená lena. Chtěla jsem zdolat i poslední metry,ale vítr nahoře byl dost silný., I přesto výhled stojí zato. Cesta dolů je ještě horší než nahoru. Ale naštěstí dobře docházíme dolů. Celý výšlap trval necelé tři hodiny. Dnes bylo naštěstí otevřeno ve snacku kousek od začátku naší cesty Na celém Maupiti jsou jen 2 snacky (nedá se tomu říkat restaurace), Obchody jsou tu dva, ale tomu se také nedá říkat obchod. To večerka u nás je více zásobená. Tady prý přijíždí loď s potravinami z Bora Bora jen jednou za měsíc. 2 krát týdně tu přijíždí Maupiti expres z Bora Bora (dopravní loď), tak si prý lidé nechávají vozit nějaké potraviny od známých nebo rodinou. Ve snacku jsme si dali perfektní krevety s kokosovou omáčkou. Je to tady o polovinu levnější než na Bor Bora.
Cestou k přístavišti ještě pocházíme po cestě ostrovem. Domečky jsou tu takové malebnější a více uklizené než na Bora Bora. Před domy kvete tiáre. Mají tady ale velké problémy s vodou. Odsolují vodu z moře a to je velmi drahé. Pitná voda teče na ostrově jen v takových budkách a to asi musí platit, protože tam bylo nějaké zařízení na kartu.

31. den –pátek - 26.července
Dnes jsme zůstali celý den na motu, plavali jsme a kajakovali. Večer jsme se jeli podívat na tradiční soutěž, která se konala v mormonském kostele v Maupiti . Ariti nás zavezl společně s Damiánem a Sigulenou do Maupiti ke kostelu jsem jeli ve stoje v pekařském autě.
Mormonský kostel v Maupiti je poměrně velká stavba vzhledem k ostrovu, který má 1 200 obyvatel. Kromě mormonského kostela je tady ještě protestantský kostel. Slavnost se konala na nádvoří před kostelem Viděli jsem taneční čísla různé úrovně. Nejroztomilejší byly malé polynéské tanečnice. A nejlepší číslo – rytmický tanec s bubny. Nejlepší polynéská tanečnice byla vlastně muž. Je tady hodně mužů, kteří chodí oblečené a chovají se jako ženy. Říká se jim tady rare a má to historickou tradici.. Pokud se v rodině narodil první chlapec, tak ho vychovávali jako dívku, aby se mohla starat o další sourozence. I nyní je tady takových rare vidět hodně. Pracují hlavně ve službách, v obchodech apod. Poté jsme se museli dostat opět do přístaviště. Jeli jsem na korbě malého náklaďáčku(asi taxi v Maupiti).
32. den – sobota-27. července
Včerejší taneční slavnost dnes pokračovala, na programu bylo dopoledne tradičních her. Máme štěstí, neboť tyto slavnosti jsou jen jednou v roce. Takže opět lodí z motu na ostrov. Ariti nám sehnal auto – opět na korbě náklaďáku. Nejprve soutěžily ženy v pletení misek z listí kokosové palmy. Poté tři družstva žen dostaly asi 10 kokosových nevyloupnutých ořechů. Ty musely rozbít a poté na tradičním nástroji nastrouhat. Další soutěž- štafetový běh s tyčí plnou zavěšených banánů. Muži soutěžili v hodu bambusovým oštěpem, kterým se museli strefit do kokosového ořechu ,který byl asi 10 metrů nad zemí.
Po soutěžích následoval tradiční polynéský oběd. Zajímavé bylo sledovat už přípravu. Vzadu za kostelem byl od rána zakopaný ve žhavém popelu obrovský plechový koš, kde se celé dopoledne pekly různé pochoutky. Poprvé jsme zkusili chlebovník, maniok, další druhy zeleniny jsem si nezapamatovala. A jedli jsme tradičně rukama. Ještě že jsme očkovaní proto žloutence. 33. den – neděle - 28.7.
Dnes se loučíme s malebným ostrovem Maupiti a odpoledne odlétáme do Papeete, hlavního města Tahiti.
Pokračování za týden.
Fotky a video přidám postupně.

další cestopisy
Fotoalba
Komentáře
4
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
Neregistrovaný uživatel
19.09.2015 23:59 188.120.194.***
Irena  

Dobry den, mohla bych Vas poprosit o kontaktovani na emailu irena.cech@seznam.cz?Vase vypraveni je nadherne a my bychom take chteli podniknout cestu do FR. Polynesie.Mohla bych Vas touto cestou poprosit o nejake rady? Predem moc dekuji za ochtu, s pozdravem Irena

SEBA2 18.05.2014 15:13
Re: skvely popis cesty, diky za nej, mam par dotazu, muzu?  

Jestli máte Skype,tak pošlete odkaz.

tana le moigne
18.05.2014 14:18 90.181.11.***
skvely popis cesty, diky za nej, mam par dotazu, muzu?  

budeme mit jen 12 dni ve francouzske polynesii
velmi rada bych se s vami podelila o par tipu
je to prosim mozne?

Josef
22.02.2014 18:30 37.188.235.***
Dotazek  

Mohl bych poprosit o kontaktovani na mailu waterfall123@seznam.cz? Mel bych na Vas par otazek tykajicich se pobytu ve Francouzske Polynesii, jelikoz me velmi zaujalo Vase poutave povidanii :-) Moc diky. Josef :-)

Zpět na všechny diskuze